SK Vltava

Babičky na Gardě

aneb

Giro del Garda

 subjektivní zpráva bikerské sekce

 

Na počátku bylo pivo. Přinesla ho Radka, naklonila se v hezky vykrojeném  tričku  ke mně, ležícímu na trávě u třísovské hospody, a podala mi to pivo s pěnou. Byl začátek června 2010. Sluníčko, včera jsem přijel z Albošky, dnes mne babičky vzaly na Kleť, prý je tady první teplý den. Kolo pokryté prachem z albánských hor a údolí a taky s prasklým zadním ráfkem, jak se - naštěstí včas před dalším odjezdem - ukázalo.

Bože jak je to krásný, že žijeme tady a že je Albánie tak daleko a taky, že tu nejsou už sněhový pole, kosovský hranice a ty podělaný sardinky se sušenkama. Vypil jsem studené pivo, skočil do nádherně chladivého  koupaliště a rozhodl, že se nepojede do žádného Rumunska ani Polských Beskyd, ale do domácích bikových terénů - na Gardu, do civilizace! Dost bylo dobrodružství! Obě babičky si velmi pochvalovaly toto rozhodnutí neb před dvěma lety nakoukly do Adige za odměnu za organizování KM a zachytily se, tak jako já před lety rovnými dvaceti.

Hned večer jsem tohle zásadní rozhodnutí sdělil chlapům Koubovým a onemocněl nachlazením. 

Probral jsem se po třech nedělích na brufenu a jiných svinstvech ve stoupání z Limone k Passo di Nota. Lilo ze mne. Koubiči po provedení prvních orientačních úkonů zmizeli v nedohlednu. Asi tři minuty se plnil můj sen a před sebou jsem viděl dvě šlapající dívenky ve vcelku úsporných plavečkách. Pak mi pot zalil brýle a babičky zmizely. Klucí Koubovi, zvyklí na mne čekat to rozjeli, když viděli, že Radka s Danou jejich čestnou funkci přebírají. Byla to nejlehčí trasa jaká na Passo di Nota vede, asfalt a o něco výš jemná šotolinka,  ale měl jsem co dělat s tím neprásknout.

 

Včera jsme se sešli šťastně o půlnoci po cestách dvěma auty v  Rivě v oblíbené vile Nina Ricci, která nás již vícekrát za přijatelný peníz hostila po různých  přejezdech Alp. Baba domácí  podražila, ale vůle hledat něco jiného nebyla. Babičky se chtěly, kryty tmou, vykoupat v jezeře, což se jim splnilo. Já jsem se pokusil dát si pivo - indikátor - jestli mi chutná už jsem zdráv, za ty prachy v  kavárně na pláži by mi, ale nechutnalo i kdybych zdráv byl. Vypili jsme pak babě domácí dvě lahve červeného, zopakovali si trasu, připravili se na ranní vstávání (chytit loď do Limone) a naštosovali se do hromadného pokoje v jakési dependance s dokonale tekoucí (stále)vodou.

Trasa je na první pohled jasná - objedeme Gardu, samozřejmě po horách. Giro del Garda, natrasováno od velkého guru Zahna z Marquarsteinu autora všech nemožných tras v Alpách, i v Andách, na Islandu... „Magor",  říkal o něm Honza K. na Col de Sussanfe, když táhnul po řetězech kolo na horu a ještě přitom ještě záhadným způsobem prorazil plášť.

Celkově nám tahle trasa  dělá 340 km do dáli a asi 12.000 m stoupání, hodně vysokohorských cest z první světové, dost šotoliny, občas asfalt. Vystoupáme na Tremalzo, protáhneme to do opuštěných cest pod Caplone, vystoupáme na Pizoccolo, přejedem Gardu lodí na východní břeh, chvilku to vydržíme na asfaltové cyklostezce a nastoupáme na Monte Lessini. Galerií de Havet na Rifugio de Papa, odtud mezi italskými a rakouskými zákopy na Palon, vzdušným traverzem na Lancii a pak se uvidí co ještě zvládnem. Nádherný kraj, když se vydaří počasí uvidíme snad celé Alpy z jihu v jejich obrovském okruhu, nasytíme se mamaligou s houbama, budeme jí říkat „polenta con fudgi", popijeme červené (já utratím za pivo) a přespíme většinou na turistických chatách. S sebou nic zbytečného, jen svačinu na první den, teplé spodní prádlo, vložku do spacáku alias huttenschlafsack nebo-li sekond skin) pro přespání v dekách na chatách. 

 

Za Passo di Nota začíná přituhovat, stoupáme do Tremalza. Nejhorší je ta moje fotografická paměť, přesně si pamatuji co jsem ještě před několika lety vyšlápl a porovnávám. Mé neštěstí je dovršeno rezavými mravenci, ty potvory Vám vlezou všude, zvlášť když si k nim sednete do mraveniště skrytého v trávě.

Na babičky je krásný pohled, líbí se jim tady.  Do dnešního plánovaného cíle nedojedeme a tak milá a útulná chata- salaš na Malga Ciapa je na noc naše. Začíná koloběh těstovin, polenty, zuppa di minestrona. Taky podražili, hup na palandy a do hnusných antikoncepčních potahů na jedno použití.

Ráno je (mi) líp mažeme to pod Monte Caplone. Zatímco okolo Rivy už určitě vylétají z nadmořské výšky 65 metrů mračna bikerů, tady  na cca 1600 m.n.m plus minus je klid a osamělost. Ne všichni totiž vědí, že zasypaný tunel bránící na trase průjezdu se dá přenést horem. Babičky jsou spokojené, nechávám je jako najít cestičku nad tunelem, posléze i ztracenou (při hledání té cestičky) Daninu helmu a krásné výhledy na Brentu. Blbě se u salaše k níž vede ze zdola cesta zakecávám s motorkáři v protisměru a vysvětluji jim, že vím co jde na motorce jet a že tohle dál už pro ně nejde ať si najdou jinou cestu a záhy už nacházíme novou cestu my. Zlí jazykové v takových situacích hovoří o bloudění. Ale byla to nádhera, sjezd na úroveň lesa, lesem kolem potůčku a do zapomenuté italské vesnice a za chvíli (za dvě, tři hodinky) jsme zpátky na trase a v hospodě na pozdním špagetovém obědě. Nad námi se tyčí do neuvěřitelné výšky Pizoccolo, převýšení 1400 m. Ani nevím jak jsme k němu našly (už mi ani to příčestí s babičkama nejde) cestu a  doplazili se stoupáním až 26 % (lesní cesta) ještě za světla k chatě pod vrcholem.

Na chatě je pohoda, zcestovalá majitelka, pivínko, štrúdl a sami v multilageru na spaní . Vyhlížíme masiv Pizoccola a přemýšlíme kudy zítra nahoru, s kolem, bez kola - a najednou světla džípu znamenají cestu, tudy zítra nastoupáme na kolech.

Pizoccolo je gardský Choč. Na kole se dostanete okolo salaše kus pod vrchol a pak pěšky dokončíte výstup. Babičky dosáhly vrcholu a jásají. Nádherný výhled na jezero, jak na Liptovskou Maru. Ukazuji babičkám Salo, stručně a zajímavě pohovořím o jeho nehezké  mussolinistické minulosti. Dneska už sjedeme jen k jezeru, tam se ubytujeme co nejblíž u vody a babičky se budou opalovat a koupat, já se budu dívat, nakoupím a uvařím, tak jak jsem vycvičenej od doma, abych byl dobře hodnocenej Ještě cestou dolů (28% terain) hodně dobře zakalíme s Radkou brzdy kotoučovky. Naštěstí jsou i tak schopny dalšího provozu, a i ty moje, které trpěly nejvíc  ještě po sjezdu trochu brzdí.

No a večer je to v pronajatém bungalovu idylka. Podávám špenátové noky s parmezánem, salát, pivo a červené víno, brambůrky, ovoce a všelijaké dobroty. Musel jsem proto nadvakrát s batůžkem do supermarketu. Večer, ale i tak musím do ajnclíku, ach jo - ani pokusy vytvořit intimo atmosféru pomocí dvou cykloblikaček nevyšly resp. vyšly, ale naprázdno.

Ráno jedeme lodí na druhý břeh a asfaltově stoupáme a sjíždíme k Adiži, podél ní malinko nahoru. SMS Koubičů před námi radí čemu se vyhnout, máme to dobré předjezdce.  Cestou na Monte Lessini babička Halešů najednou ztuhne - ve vysoko položené vesnici nakládají na tahač těžký stroj. To je zážitek, inu strojařka se pozná.

Monte Lessini začínají z téhle strany nenápadně loučkami, bohužel mezi nimi asfalt nějak postupuje, ani to tu nepoznávám. Horské Albergo je skoro jako hotel. Máme velkou terasu na pití vína a sušení dresů a krásnou koupelnu. V nádherném pokoji je jedna manželská postel a jedna postel ajnclíková. Pokouším se vyvolat losování, kdo půjde do ajnclíku, ale vyhrávám ajnclík i bez losování a ještě se musím otočit tváří ke zdi, ach jo. 

Ranní sluníčko a loukama k Malým Dolomitům, pro zpestření i s malým jakoby blouděním, znám to tady jako svoje boty. V odpoledni to dřeme k ref. Scalorbi a teď pozor vyhnout se ferratě, začíná to být opravdu dolomitské.  Večerní mlha ve vzdušném stoupání na zbytcích militarstrasse nás nerozhodí, znám to tu jako své boty a refugio Maria Fracarolli prostě nemůžeme minout. Nádherně položená chata na ostrohu ve výšce 2 239 m.n.m. hned pod Cima Carega. Ani nepereme, ale o jakési jakoby sprchování se pokouším. Chatař se trochu diví, včera tady byli Koubiči, před tím autobus kamarádů z KČT. Teď už budou jezdit samí Češi? Pro jistotu si zakládá italsko-český slovníček.

Ráno nás čeká sjezd pro bohy. Babičky juchají radostí a mlha se trhá. Podívejte se na fotky. Dneska to nebude lehké musíme přes údolí a ještě nastoupat na Passubio. Konec sjezdu je už nudným lesem a babičky se zlobí, jak to, že to nejde jinudy, posléze se dozvídáme, že Koubiči tady urvali přehazovačku a Honza si nalomil prst. Na Passo Fugazze u štrůdlu je zase vše ok.

Ve večerním výjezdu na Refugio di Papa mi babičky mizí v dáli. Znám to i tady, na galerii d´Havet, jako své boty a tak babičky, po drobné opravě kufrů (na těch botách), v klidu dojíždím až na chatě.

Všechno zařídily (ty babičky), mám objednanou polopenzi (večeře, snídaně), místo v lágru a natočené pivínko, večeře se už připravuje. Dostanu se z nejhoršího, sundám batoh a pohled zpátky na překonaný hřeben Lessinek přes pivní pěnu .       

Poslední ráno stoupáme z Passubia na Palon s pozůstatky nesmyslné první světové. Okolo rakouských pozic se cesta ztrácí a babičky se zlobí, vyjadřují nespokojenost, dokonce by se chtěly podívat do mapy! Nakonec kola trochu poponesem a tak to v těch výškách celkem zvládáme. Odměnou je vzdušný hřebínek s výhledy někde od Brenty až k Drei Cime. Babičky jsou už zase šťastné.

 Na chatě Lancia  cappucino a němečtí  bikeři. Vzdáváme Altissimo a pereme to rovnou do Rovereta k památnému dělu ze Škodovky a „domů" do Rivy. Obvyklý dojezd z  Naga do  Torbole se mi poněkud nedaří (zase se chtěly podívat do mapy!). Stezkou bez odboček jsme přinuceni zajet až k Arcu (!), pytel jak hrom, takže nakonec jsme rádi, že jsme ve vile v Rivě.

Závěrečná oslava se naopak daří. Restaurante de Torre to zase odnesla, litr vína nám nakonec ještě zbyl a já se málem omylem zavřel do ukládacího prostoru rozkládacího lůžka, které na mne zbylo nerozložené a bez návodu na použití.

Ráno u snídaně se okukujeme s nějakými německými bikery, kolegy transalpisty. Je jim to divné, že jim lezem do rajonu, koukají za odcházejícími babičkami a šeptají si nevěřícně „funfzig ?", „funfundfunfzig" dodávám.

Jo a příště - začátkem července 2011 dáme „Ronda Grande de Monte Cenis" nad Valle di Sussa - Die schönsten Dynamite Trails der Westalpen, říkají znalci.

Pojeďte! Pomalejší typy vítány. Rychlejší ročníky se nudit nebudou, je tam několik terénních odboček, Col Sommelier má 50 m nad 3000 m.n.m. a kdyby to nestačilo tak Chaberton je tam taky blízko. Start 3.7. ráno z Oulxu u Susy (cca 80 km od Turína).

Podrobnější info na červenec 2011 zde: http://www.singletrail.net/Mont%20Blanc/0600megatour_montcenis.pdf

 

MIREK SYLLA 

Fotogalerie z akce:  http://mirekbik.rajce.idnes.cz/Babicky_na_Garde/

 

Oficiální informační systém regionu Český Krumlov