Krumlovský marathón - zpráva novopečeného pořadatele

„Νενικήκαμεν"
Fillipides, Atheny, 2.9. r. 490 př.n.l.

Ještě, že jsem nakonec tu funkci v marathónském organizačním týmu získal.
Na místo jsem dorazil přesně na 10 hod, jak mi přikázaly babička Halešů a babička Máčů. Byl jsem mírně rozrušen jako vždy, když člověk nastupuje do nové práce nebo starou opouští. V životě jsem takový pocit zažil mockrát. Nástup k železničním stavbám, nástup na ministerstvo, vyhození z ministerstva, nástup ke dráze, vyhození od dráhy, nástup na úřad vlády, nástup do nejmenované ropné společnosti a teď tohle a hned do tak významné funkce. Byl jsem hlavně čajník a vodník.
První úkol, který jsem dostal se mi zdál nejprve nad mé síly. Sehnat dvě naběračky velké, jednu naběračku malou a taky vodu a tu dovézt na zařízení zvaném „rudlík". Naštěstí zkušený kolega Zdeněk uměl onen tzv. „rudlík" řídit a v zásadě věděl, že musíme jít do pivovaru a Honzík Švehlů zase věděl kudy tam jít.
V pivovarské hospodě se ukázalo jak můžu být užitečný. Byly tam hned dvě ŽÍŽALKY. Dlaně před sebe do známého tvaru (jako když se kupuje podprsenka), pohled do očí a prosba: „potřeboval bych dvě naběračky, asi takhle velké", udělaly své. Dal jsem si tam pak ještě předražené, ale dobré piccolo a slíbil těm ŽÍŽALKÁM, že naběračky vrátím a že k nim budu chodit na to piccolo, byly radostí bez sebe.
Pak jsem výborně nařezal banány neřízl se, rozdělal od sebe asi 100 plastikových misek, utrhl si přitom nehet na palci, rozbalil a přeřízl pár horalek, to jsou, ale jen taky takové sušenky, zakrojil pár černých fidorek, několik bílých pro černošské závodníky, aby se nekousli do prstu a už začal nápor mohutnosti perského útoku.

Tahal jsem barely s gulášem a s čajem a rozdával s Maruškou čaj a vodu se šťávou. Ona spíš čaj, já spíš tu šťávu. Štávu jsem nabízel slovy „fresh juice please". Taky, že jsem ji míchal 1:1. Jeden barel vody, jedna lahev šťávy. Závodníci byli různí. Na marathonu se jim vesměs líbilo. Oceňovali na něm zejména hezky nařezané banány a ty přeřízlé horalky. Černoši se nedostavili, takže příště bychom mohli ty bílé fidorky vynechat (verbesserungvorschlag). Nejhorší, ale byli ekologové. Takový ekolog si odebere plastový kelímek s nápojem, vypije nápoj a pak přijde znovu s tím samým kelímkem, aby nezatěžoval životní prostředí, zachránil lidstvo a zastavil frontu, znemožňujíc plynulý odběr. Někteří ekologisté se dokonce sápali i po kohoutku od barelu a brali nám tak naši práci a funkce, to je u zelených asi normální. Vegetarián se objevil jenom jeden, požadoval guláš bez masa.

Občas jsem stačil s nějakou cizokrajnou žížalkou prohodit pár slov německy či anglicky, ale vcelku bez úspěchu. Peršanka žádná, pár těch perských slovíček co jsem natrénoval mi tedy bylo překvapivě na nic. Neřekl jsem ani „salám" natož pak: „Lebás-e šoma davararin" (cca: „Odložte, prosím, Vaši burku.").
Tu nejhezčí angličanku odehnaly, a předal Daně, protože ta údajně, díky častému styku s cizozemci, umí lépe skloňovat anglická slovesa a u mě se nikdy prý nepozná jestli mluvím o minulosti, přítomnosti, budoucnosti nebo jde o čas předpřítomný, asi je to pravda já už si tím taky nejsem nikdy moc jistý co bylo včera a tím méně co bude zítra. Jinak tam byly hlavně maďarky, lišky zrzavé. Čaj občas docházel, ale vždycky jsme to zvádly (příčestí je správně, ženy převažovaly).
Nakonec jsem ještě udělal kauf a ve stánku s oblečením jsem si koupil takové jako návlečky na boty na běžky, aby mi do bot nelezlo to bílé svinstvo, až se zima zeptá co jsem dělal na podzim budu připraven. Jedny jsem vzal taky Radunce k narozeninám, bude nám to spolu slušet vždycky než mi elegantně odbruslí.
Moc se mi to líbilo, doufám, že mě příště vezmou zas. Takovýhle kšeft se jen tak nesežene. Jen mi vrtá hlavou jestli někdo vrátil ty naběračky těm ŽÍŽALKÁM.
Děvčata mne za to nakonec vzala do pizzerie a tam jsme si udělali hezký čajový večer, do čaje jsme dolévali zbylý tuzemák, už na to nějak nevidím, tak to je zatím vše.

S marathonským pozdravem RADUJTE SE, ZVÍTĚZILI JSME !

V CK 22.10. 2012

Mirek