...někdy před šedesáti lety se začal odvíjet příběh organizované krumlovské kanoistiky.
Za tu dobu loděnicí, která sama postupně měnila své sídlo, prošla řada tváří.
Svůj příběh o potkávání se s krumlovskou vodou poskytla osoba, jejíž rukama procházely "klubové plenky",
když naše sekupení bylo ještě nemluvnětěm a batoletem...
Věra Pazderková:
Moje vzpomínky na začátky vodáckého oddílu v Č. Krumlově
Moji rodiče se oba narodili v Praze koncem předminulého století. Otec byl vrstevník Felixe-Brzáka, našeho olympionika v jízdě na kanoi. Ten si v Modřanech zřídil výrobu dřevěných kanoí a tatínek si tam jednu koupil. Maminka mi vyprávěla, že na první rande po I.sv. válce ji pozval právě na vyjížďku lodí. Tatínek tehdy - vlaky lodě nevozily a jiná doprava nebyla - koníčkoval ji - tj. tahal proti proudu na laně - celou sobotu odpoledne tak daleko, dokud bylo vidět, pak na břehu přespali a v neděli sjeli zpět do Prahy.
Na kanoi jsme jezdili i my, děti. Bydleli jsme v Holešovicích pod přístavem, celé dny strávili u Vltavy a tak není divu, že jsem prý plavala dřív, než začala chodit do školy.
1.září 1951 jsem po absolvování knihovnictví sice nastoupila do Ústř. knihovny hl. města Prahy, ale po roce jsem na inzerát přijala místo knihovnice Pojízdné knihovny se sídlem v Č.Krumlově. Důvod ? Přestal se mi líbit městský život a nafoukaní čtenáři, vzpomínala jsem na léto na venkově, v lese a u vody a to mi v Praze stále víc chybělo.
Podnájem jsem dostala na Horní Bráně a tak do práce jsem chodila kolem Vltavy. Hned jsem se přihlásila do Sokola a ČSM. Jakmile jsem u mostu vedle „Střelnice" (dnes je zde DDM) viděla otevřenou loděnici a lodě na břehu, dodala jsem si odvahu a zeptala jsem se, jestli by mě vzali mezi sebe, že jsem již doma jezdila.
Tehdejší předseda Vašek Kovář ze N. Spolí řekl, že rádi, ale abych tedy předvedla, co umím. Nebylo to ale na vodě, ale se „šmirglem" v ruce jsem musela odírat starý lakový nátěr. V té době v oddílu byly jen celodřevěné pramice a dřevěné bachraté kanoe. Já se nikdy práce nebála, takže mne večer pochválili, že jsem pilná a byla jsem mezi ně přijata.
Vodácký oddíl byl tehdy součástí sjednocené tělovýchovy - ČSTV a přičleněn k textilní továrně „Konopa", která byla na konci Tovární ulice v Domoradicích, část provozu měla v N.Spolí, kde byly i zaměstnanecké byty. Při mnoha organizačních změnách byla přejmenována na „JUTA", a pak „Jitka" a posledně „Otavan".
Vodáci byli tehdy většinou jejími zaměstnanci. V legitimaci jsem měla podepsaného předsedu Vaška Kováře, za celozávodní výbor Josefa CÍNERA, ten ale málo jezdil. S vodáky jsem od té doby trávila každou neděli na vodě. Jezdilo se ale takto:V neděli ráno jsme se sešli u loděnice, rozdělili si lodě, naložili je na vlastnoručně vyrobené podvozky většinou ze starých kočárků a jeli na nádraží 3 km do kopce. Tam jsme je poslali do Lenory nebo do Perneku, tam byla zastávka blízko řeky.Když jsme jeli dolů do Boršova, tak jsme je zase v 18 večer táhli z nádraží do loděnice za velkého drnčení a brzdění pěkně přes celé město. Tehdy ještě objezdová silnice nebyla, tu stavěli a dokončovali až r. 1963-4.
Jezdívalo vždycky tak 5-6 kanoí. Manželské dvojice byli Venca a Helena Kovářová z N.Spolí (ještě je živa a bydlí v bývalé budově školky. Dodnes členka KČT Start), Pepík a Jiřina Litvanovi (ta by se už ale do kajaku nevešla), Tomeš Šafránek s manž. Jiřinou ze Spolí, Jožka Horyna s Anežkou z Jakešova mlýna s bratrem Pepou Jakešem a jeho pražskou sestrou Mařenkou, Pavel Gybáš ze Spolí.
Zaměstnancem Konopy byl i tovární grafik Honza Švehla ze N. Spolí. Zdena moc nejezdila, měla dva malé syny, Zdendu a Jeňu. Ti vodě i s rodinou zůstali věrni dodnes.
Svobodná jsem byla já, Honza Musil (dnes člen Startu) a Honza Šihovec, Tonda mach, Jana Hrubešová a můj 2. manžel Václav Samek. Kluci si začali stavět tehdy velmi módní „papíráky". To byly kajaky z 16-ti vrstev papíru - pochopitelně je stavěli i ve fabrice JiP Větřní. Spolu s Vlastou Vávrů na něm jezdila i jeho pozdější žena Zdena.
Museli si udělat na ně „KOPYTO", namastili ho, a vrstvili na něj 16 vrstev papíru, spojovaného tehdy strašně drahým EPOXY lepem. Byly proti našim „dřevákům" mnohem lehčí, ale zase míň vydržely, a tak se neúnavně vyráběly další. Byly ale rychlejší než kanoe. Já jako svobodná jsem jezdila na kanoi, a střídavě buď s Manzy, nebo s Tondou. Svého pozdějšího druhého manžela Vénu Samka jsem sice znala, ale jen, že nasedl do kajaku a hned vyjel, někde na nás počkal a zase nám ujel. Byl tehdy velký samotář. To mi nevadilo. O mou přízeň se dost snažili ostatní. Bohužel to vyhrál o 10 let později Petr Pazderka, který se sice kvůli mně též přihlásil do oddílu, ale jen do svatby - pak již o vodu neměl zájem a brzy toho nechal. Opustil mne i se 3 malými školáčky po 8 létech, ale to předbíhám.
Já trávila v létech 1951-62 téměř všechen volný čas v loděnici a na vodě - třeba jsme jen jezdili „od jezu k jezu", ale trénovali i branky - ovšem to jen ti svobodní - kolem břehů Tavírny a ulici Po vodě bydlelo plno kluků a tak není divu, že chodili až k loděnici a žebrali o svezení. Já byla tehdy za vodáky členem OV ČSTV - tam byl za každý oddíl 1 zástupce.Tehdy výbor určil, abychom založili oddíl mládeže a volba padla na mne. Jak jinak ? Byla jsem bez rodiny, dokončila právě Vys. školu knihovnictví se státní zkouškou z pedagogiky a psychologie. Ale s metodikou vodáckého výcviku jsem si musela poradit sama. Po přečtení řady brožur jsem si sestavila plán 10 lekcí od základních záběrů po „čtení vody" a opakování fyzikálních pouček, kudy voda teče v řečišti a pod jezem a pak bezpečnost jízdy.
Dětí se hlásilo moc, ale začala jsem jen s 12 dětmi na 2 pramicích. Přísné zdravotní předpisy ČSTV určovaly, že výcvik smí začít až od 12ti let. Však tehdy těch 6 mělo co dělat, aby naše „dřeváky" zdvihli a odnesli k řece pár metrů.
V této skupině byli = Pepa Pejchal, Vašek a Franta Skorunka, Jan Anderle, Franta Vojta, Kája Oberfecer, Milan Hable, Vláďa Teifer a Vašek Kolář. Toho přivedla osobně maminka i s 10ti letým Milanem. Ten mne strašně prosil, abych ho také vzala. Když jsem namítla, že je malý a musel by se moc přemáhat, aby stačil, prosil, že se bude rád přemáhat, jen když ho vezmu. Co jsem měla dělat ? I tatínek, švec Teryngel přivedl svého mladšího syna Jirku - že jen leží v knihách a tloustne, tak že ho snad zaujme voda, když se oknem a ze zahrady koukne na řeku rád. Musím se přiznat, že s ním jsem ale nepořídila - rád se „ulejval" a na šlajsnách se bál, ač tvrdil, že zatím pohlídá „bagáž" nebo ji rád zatím přenese. Nevím, jak na tyto zážitky dnes známý advokát vzpomíná - jeho synovci jezdí dodnes.
Všechny děti mne znaly z knihovny, věděly, že na ně budu hodná, ale musí poslouchat. To jsem si také vymínila na „rodičovském sdružení" před zahájením výcviku. Rodiče byli mým požadavkem nadšeni - snad se mi je podaří zkrotit ? Méně nadšeni byli kluci - museli přinášet vysvědčení a bez milosti jsem je nepustila na loď, dokud se nezlepšili. Jaký div, že mne rodiče velmi podporovali.
Po 10 lekcích teorie a praxe jsme nacvičovali zlatý hřeb před dalším výcvikem - vyskočit z lodi, nalézt uprostřed řeky, opakovat aba zároveň - a nakonec „záchrana tonoucího". To už si lidé zvykli na mostě přihlížet, jak se kluci tuží. Ještě, že tehdy nebyly mobily, jinak by jistě při pohledu na zachraňované „tonoucí" volali záchranku.
Výcvik jsme zakončili závodem ve slalomových brankách. Výbor pomohl s komisí i odměnami.
Na zachované foto je vidět komisi - Honzu Švehlu a Jožku Horynu, já nedočkavě přihlížím, jak hodnotí vítěze.
Na další foto 3 první družstva - zleva Milan (č.21) a Vašek Kolář, Franta Skorunka (č.22), ing Josef Pejchal, Vašek Skorunka (č.23), Milan Hable (č.24), Franta Vojta a Jan Anderle (č.25).
To už dorostli do dorosteneckého věku, jezdila se Malše, tehdy ještě bez přehrady, tábořilo se a jezdily se oblíbené „JÍZDY ZDATNOSTI". Pamatuji, jak nám na jezu v Boršově zazmatkovala Zdena Vávrů a dlouho ji Musil s Šilhancem a záchranáři tahali z válce pod jezem, který omylem jela, když u šlajsny byla skrumáž.
Jezdilo se každoročně i na „Hamerák". To se čekalo, až vypustí Ratmírovský rybník a pak se jelo mezi velkými balvany směrem k J. Hradci. Dole čekali pořadatelé, ale i místní s trakaři, na kterých si odváželi trosky lodí, které přinášel proud. Jezdilo se i na Blanici. Tam byly velkým zážitkem „můstky", které si nízko nad vodou stavěli místní obyvatelé. Často se k nám připojovali i vodáci, kteří byli při ZK JiP Větřní. Zvlášť nezapomenutelný byl „Herr Schimek", který se sice nikdy nenaučil dobře česky, ale jeho smysl pro humor byl nezapomenutelný. Všichni jsme se těšili, jaké zas budou legrace, když jel.
Začátkem roku 1961 jsem se provdala za Petra Pazderku. Ten mi sice před svatbou sliboval „hory - doly", ale skutek utek. Když se mi příští rok narodil syn Pavel, ještě jsem sice kluky trénovala, ale syn v kočárku nahlas brečel, jakmile jsem byla z dohledu. Tak jsem vše předala dalším. To už dospěl Véna Kolář i Milan, za nimi přišly i jejich pozdější manželky a já se věnovala jen svým 3 dětem. V té době už byla založena TJ Start - r.1969 (Sportovní Turistika a Rekreační Turistika) s předsedou Honzou Švehlou a já, když nejmladší Aně byly 4 roky, jsem se Startem vyrazila na první pěší výlet. Tehdy již se manžel odstěhoval za mladší a já byla šťastná, že děti našly ve Startu řadu tet, babiček a dědečků.
Na vodu jsem je nebrala, dokud všichni neuměli dobře plavat, a tak jsem další vývoj sledovala jen z povzdáli. Ale viděla jsem u svých odchovanců, jak bratrům Kolářů přibývá pohárů ze zahraničních závodů. Přesedlali z kanoí na debl kajak, jeli několikrát i závod Č.Budějovice Praha a „24 hodinovku". To už jezdili i Jenda a Franta Vachek z Tavírny. Ten později závodil za Duklu Bechyně.
Moje další léta byla spojena se starostí o výchovu mých 3 školáčků i problémy, kdy jsem pro veřejný nesouhlas se vstupem vojsk byla z politických důvodů sesazena z ředitelské funkce a jen z „milosti" ponechána jako samoživitelka s nízkým platem v knihovně.
V té době už vodáci opustili loděnici na Střelnici a získali náhradou „mlýn". Příchodem Lídy Weberové (až později Polesné) a trenéra Milana Kobese, za kterým sem přišla z nové Bystřice celá rodina Grossmannů - sestry Zdena a Hanka a později žák a dorostenec Petr a přešlo se na opravdový závodní výcvik. Tehdy 2 malí Kobesové začali teprve chodit do školy.
V té době jsem jako končící trenér spolu s MUDr. Grossmannem (otcem) byla vyhodnocena mezi „10 nejlepšími sportovci roku", od ÚV ČSTV pamětní medailí a čestným odznakem ČSTV.
V té době se ve svazu turistiky i v našem Startu plnily tzv. výkonnostní třídy a bylo třeba získat více „přesunových prostředků" - tj. i na lodi ujet 130 km na různých řekách. TJ Start měl asi 6 nafukovacích kánoí, které se nechaly transportovat i autobusem, tak se nechalo jezdit i tam, kam nevedly koleje. Vážila jedna 35 kg, od žel. zastávky se nosily v transportním pytli na zádech.
Tady vlastně končí spojitost mého vyprávění s osudy dnešního vodáckého oddílu „Vltava".
Já jen pro úplnost mých osudů spojených s vodou dokončím svoje vyprávění.
Bez řeky jsem se nedokázala obejít. Děti už byly větší a nadšení turisté a tak se mnou začaly jezdit i na „nafukovačkách". Ty byly sice pomalé, určené jen na turistiku, ale zase byly skladné. V té době jsem vedla zájmový pionýrský oddíl „Klub mladých čtenářů", ve kterém bylo 12 hochů ze školy „Linecká". S těmi jsem každý rok plnila jinou „PO odbornost". Během let byli „malí knihovníci, historici, divadelníci a j." až mi navrhli, abychom plnili „vodáka", že vědí o mé trenérské minulosti. A voda je dostala. Dík pochopení ředitele „Pionýrského domu" (dnes DDM) jsme v létě absolvovali týdenní sjezdy Otavy, Berounky, Vltavy, Lužnice - tu jsme jeli několikrát „odmykat" a to i těsně po povodni. To už jim bylo 15 a skončili školu. Protože se smluvili, že se mnou nechtějí končit, a pionýrský věk už neměli, přihlásili se všichni do TJ Start a jezdili jsme dál.
No, a jezdíme dodnes, a to už několik generací, které jsem učila držet pádlo. Dnešní šedesátníci, kteří zůstali zde - Milan Kolář, Kája Oberfalcer, ing. Pepa Pejchal, Franta Skorunka, tak i ti jednačtyřicetiletí Jiří Lisičan, zvaný Lisík, Honza Vozábal, zvaný Lízl, „Mrázíci" Míra a libor Mrázů, Jiří Vorel zvaný „Vorlík", ostatní se odstěhovali.
Jezdíme před a po sezoně Vltavu, poněvadž „Lisík" si zřídil „SURFSPORT", takže si od něj půjčujeme lodě - ty naše původní už dosloužily.
S námi jezdí i dcera Lída - úspěšně jsme zaškolili i zetě Vláďu a oba vnuky. Jezdí dnes i manželky, děti Lisíka i vnoučata Franty Skorunky. Při 90. výročí založení KČT v našem městě na jaře 2010 jsem navrhla „Slavnostní splutí Vltavy" našich členů. Lákal jsem i Ty, kteří ještě na lodi neseděli, že na každém raftu bude jeden zkušený vodák, který zajistí bezpečnost. Na start přivedl i Zdenda svého otce, všemi milovaného 1.předsedu Startu, který jezdil již od 50.let H.Švehlu. Máme ho na foto. Všem začátečníkům se nové dojmy na lodi líbily - viz. foto -
a tak se letos jelo již počtvrté - vždy kolem 30ti vodáků, kteří se již cítí na vodě jako doma.
Myslím, že je to tím, že všichni moji odchovanci vzpomínají rádi na začátky a tak rádi začátečníky zaučují.
Že jsme se všemi dobrá parta, svědčí i to, že moje 70., a zároveň 80. narozeniny Jiřinky Pejchalové jsme slavily na vodě, ač byl březen. Zopakovali jsme si to i při našich 75. a 80. narozeninách, tehdy bohužel již bez 90ti leté Jiřinky. Zastupovaly jí děti, Pepa a Jiřinka.
Velkou poctou pro mne bylo, když právě vodáci mne navrhli na „CENU MĚSTA" v době mých osmdesátin.
A tak se vlastně od narození až dodnes odvíjel můj dlouhý život stále kolem řeky, kde jsem se - mezi mládeží - cítila šťastna.
Snad jsem tedy pro rozvoj vodáctví v Čes. Krumlově udělala dost.
V Č.Krumlově, léto 2011
Mgr. Věra Pazderková